Klausův lisabonský aktivismus

LN: Stanovisko prezidenta Klause, v němž vytýká Ústavnímu soudu, že zaujal údajně politické hledisko, je velmi zvláštní. Senátorům, kteří žádost o posouzení Ústavnímu soudu poslali, prezidentu Klausovi, který se k projednávání jako účastník připojil, stejně jako komunistům, kteří s ním teď jeho výhrady sdílejí, se přece evidentně nejedná o to, aby znali nestranné právní stanovisko, ale hledají důvody, jak ratifikaci smlouvy odmítnout jiným než politickým způsobem. Obavami o ústavnost přitom argumentují jen proto, že nemají jistotu, že na politické odmítnutí naleznou potřebný počet hlasů v parlamentu.

Na zdůvodnění ÚS je velmi cenné zejména pojednání o aktuálně použitelném chápání suverenity. To, že vzal soud v úvahu fakta o propojenosti současného světa ve formulacích o integraci a globalizaci, přece není žádné politické stanovisko, ale pouze uplatnění racionální úvahy na podkladě skutečného stavu věcí. Není to nic jiného než úsudek dítěte v pohádce o císařových nových šatech. Zdá se, že prezident Klaus by v roli nahého císaře dítěti opáčil, že jeho výkřik „císař je nahý“ je politickým výrokem, na jehož vyřčení má nezletilé dítě nárok, až dospěje a bude se moci ve volbách politického života účastnit nebo politická stanoviska členstvím v politické straně aktivně prezentovat.

V prezidentově stanovisku také chybí konstatování, že jeho vlastní účast na této kauze je pouze projevem jeho politického aktivismu. O čem jiném svědčí podpora Ganleymu (nikým nezvolenému a bez mandátu získaného ve volbách) při návštěvě Irska, jeho podmiňování podpisu české ratifikace opakovaným referendem v této zemi nebo další pokus oddálit politické rozhodování tezí, že teprve přímým přenosem z jednání o ústavněprávních okolnostech smlouvy začíná veřejná – a tedy samozřejmě nikoli právní, ale politická – diskuse na téma Lisabonské smlouvy?